Lada Kozlíková

Dřív tolik využívaná služba, listovní zásilky, dnes pomaličku mizí. Dříve byl dopis mnohdy jediným spojením mezi lidmi. Člověk musel někdy čekat i týdny, než mu byla doručena odpověď na jeho psaní.

V dětství jsem dopisy zbožňovala. Jako malá jsem byla v ozdravovně ve Zlatých horách. Tehdy návštěvy nebyly povolené, a tak jsem den co den netrpělivě čekala na dopis od mých rodičů. Každé odpoledne shromáždili naši družinu v šatně, kde se pak četla a rozdávala pošta. Rodiče se snažili psát tak často, jak jen mohli. Dostávala jsem spoustu pohlednic a psaníček s barevnými obrázky. Myslím, že nemusím nikomu popisovat ten pocit lítosti, když je vám pět, sedíte mezi lidmi, kteří jsou naprosto cizí, neumíte číst, ale s napětím čekáte na řádky od někoho, po kom je vám smutno a žádná pošta určená pro vás nedošla. V ozdravovně jsem byla docela dlouho a jednoho dne mi dokonce došel poštou i obrovský balík plný dobrot a s malou panenkou. Měla jsem narozeniny. Je zvláštní, že tyhle narozeniny si pamatuji naprosto přesně. Žádné jiné se mi už tak hluboce nevryly do paměti.

Později, na základní škole, když jsem se naučila psát a číst, jsem si začala dopisovat s kamarádkami. I na gymnáziu jsem ráda dopisy psala a ještě raději dostávala. Moc dobře si pamatuji, jak jsem každé odpoledne běžela ze školy rovnou ke schránce, zda neschovává i něco pro mě. Dychtivě jsem pak otvírala obálku, už po cestě ve výtahu. Dnes mi už chodí jedině výpisy z bankovního účtu, složenky za elektřinu a nebo upomínky o nezaplacení , které rozhodně neotvírám tak horlivě, jako dopisy z období, když mi bylo náct.

Ale lhala bych, kdybych tvrdila, že žádnou jinou poštu nedostávám. Ještě to není s námi, tak špatné a čas od času napíši a nebo dostanu i ´obyčejný´ dopis. Mám ráda dopisy od fanoušků, hlavně ty ze zahraničí, protože jsou většinou zajímavé, někdy i vtipné a každý z nich je svým způsobem osobitý. Pochopitelně, ale největší radost mám z dopisů, pohlednic a nebo blahopřání od mých kamarádů a známých. Ty si schovávám, a vždy se k nim ráda vracím. Jako například k dopisu, který jsem dostala od své kamarádky Lenky Valové před odjezdem na mistrovství světa v Kanadě 2003. Je originální a pobaví mě, kdykoli si ho znovu přečtu. Myslím, že každý dopis, který by potěšil někoho druhého, stojí za to napsat a odeslat.