Lada Kozlíková

Dlouho jsem zvažovala, zda mám vůbec těchto pár řádků napsat, ale nedalo mi to a rozhodla jsem se aspoň o část zážitků podělit. Bylo by sobecké ponechat si je jen pro sebe, a i když některé věci budou znít možná tak trochu zvláštně, věřte mi, že je to pravda. Tohle je prostě Mexiko. Jsem si plně vědoma, že existují situace jen těžko popsatelné a někdy lze kouzlo okamžiku vylíčit jen stěží, ale pokusím se o to.

Do Mexika jsem neletěla poprvé, už jsem tu párkrát byla, ale přistávat na letišti v Mexico City je stejně pokaždé zážitek. Letištní runway v samotném centru desetimiliónového města. Náš Boing 747 už dávno vysunul podvozek a mířil směrem dolů, ale pod námi byla stále nekonečná řada ulic a domů. Už jsme byli docela nizoučko a přistávací plocha stále nikde. Ale nakonec se přeci jen objevila. Až po sem to bylo v pohodě. Věděli jsme, že to horší na nás teprve čeká. Někam se odvézt a ubytovat. Chlapík, co nás měl původně vyzvednout, nějak neodpovídal na naše vzkazy. O to větší byla moje radost, když se rozhrnuly dveře do příletové haly a za nimi jsem spatřila známou tvář. Guillermo nakonec přijel,“ Hola, cómo está.“ Byla jsem šťastná, že na nás nezapomněl. Ještě malou chviličku jsme čekali na litevskou skupinu, protože jejich letadlo mělo pár minut zpoždění. Pět lidí, zavazadla, kola, no nebylo toho zrovna málo, ale podařilo se nám to všechno do auta nacpat. Seděla jsem tak nějak pokrouceně mezi oknem, kufrem a Světlanou, ale bylo mi to úplně jedno. Byli jsme na cestě více než dvacet čtyři hodin, a tak mě únava nakonec přemohla a já usnula. Venku už byla úplná tma…

Hotel na první noc byl dobrý, ale v centru města a daleko od dráhy, takže byl na řadě další úkol. Vypůjčit auto a najít vhodnější bydlení. V centru bylo opravdu rušno, nekonečné šňůry aut a plno lidí. Co padesát metrů to policista se samopalem, mající prst na spoušti. Což ve mně vzbuzovalo smíšené pocity a já nevěděla, zda se tak mám cítit bezpečněji nebo právě naopak. Nicméně vůdcové skupiny Břetislav a Antanas (litevský trenér) vpluli do víru velkoměsta splnit úkol. To se jim nakonec po čtyřhodinovém hledání i podařilo. Začalo svítat na lepší časy. Blonďatému duu se zdařilo v mexické džungli ukořistit jak vůz, tak i novou naprosto skvělou chýši. Oba velitelé byli na svůj úlovek patřičně pyšní, jelikož splňoval naprosto všechny potřebné parametry. A také to nebyla vůbec jednoduchá práce, což nezapomněli zdůraznit a ještě několikrát podotknout.

Cesta netrvala dlouho a my stáli před našim novým domovem. Přízemní rozlehlá budova mexického stylu s velikým dvorem. Stavba byla pouhé dva kilometry od dráhy, navíc šlo o městskou periferii, takže naprosto ideální místo pro trénink. Majitelé byli opravdu milí a dokonce nám zřídili na náš požadavek i kuchyňku. Kromě hotýlku měli i výbornou rybí restauraci. Nebyl problém s parkováním, mytím kol či auta a nebo praním prádla, což jsem považovala za velký nadstandard, když jsem později při tréninku viděla ženské klečící u potoka a máchajíc prádlo. Přes den bylo sluníčko a teplo, ale v noci teplota klesla k nule a na pokojích, tak bývalo během noci a dopoledne kolem deseti, což nebyla nijak výjimečná teplota. A tak jsem se vždycky po ránu snažila všemožně zahřát a pobrukovala si u toho píseň od Mňágy, " Svět je, svět je jenom hodinový hotel a můj pokoj je studený a prázdný….."

Na ulicích v Mexiku to opravdu žije. Silnice lemují řady přízemních domků, které jsou spíchnuty horkou jehlou a mnohdy nedodělané, což pak dává majiteli právo neplatit ze stavby daně. Ve většině z nich jsou nejrůznější obchůdky. Stavby jsou opravdu malé, a tak prodejní plocha téměř ve všech případech zasahuje až na chodník. Také jsem si všimla, že velké oblíbenosti, jako obchodního místa, se těší odstavné pruhy na silnici. A kde nejsou, tak tam sije prostě hombres udělají. Ze zaparkovaných náklaďáků, tak můžete nakoupit naprosto všechno. Nábytek, ovoce (mandarinky za pouhých osm koruna za kilo), zeleninu, květiny, potahy na auta, prostě cokoliv. Jízdu na zdejších silnicích, bychom mohli považovat za adrenalinovou. Je pravdou, že moc dopravních značek jsem u cesty neviděla. A proč taky, stejně si tady každý jezdí, jak ho zrovna napadne. Je tu jen pár světelných křižovatek, ale ani na nich se někteří z Mexičanů vůbec neorientují. A není divu, něco jako autoškolu byste zde hledali jen marně. Tady se jednoduše řídičské průkazy prodávají, tak jako u nás párek v rohlíku. Při pohledu na asfalt mi je jasné, že ten už také něco pamatuje. Časem sjeté bílé čáry se nikdo neobtěžuje obnovit. Není důvod, protože tady se na pruhy nehraje. A do toho všeho se mezi auty proplétají smečky potulných psů.

Po pár dnech jsem si na zdejší způsob života nejenže zvykla, ale začalo se mi tu i docela líbit. Pochopila jsem, že takhle se tady žije a tohle je prostě jedinečná a nezaměnitelná atmosféra velkého, a tolik písničkami opěvovaného, Mexika…