Lada Kozlíková

Jsem zpět na kole a šťastná. Soukám do sebe první kilometry. Je to fajn být zase cyklista, i když začátky bývají někdy hodně těžké. Ne nezaskočilo mě to. Je to něco s čím jsem počítala, přesto to jde opravdu ztuha.

Po tom, co jsem opustila brány nemocnice a vplula do normálního života, jsem se chodila na svoje kolo ještě necelé dva týdny jen dívat. Nejdříve jsem se musela zbavit nepříjemné bolesti a toho šíleného huhňání, které jsem si domů přinesla. V nemocnici jsem si připadala aspoň normálně, tam jsme na lůžkovém oddělení ORL huhňali všichni. Ale doma jsem chodila mezi lidi opravdu minimálně, protože jsem se tak chtěla vyhnout situacím, kdy mi ostatní vůbec nerozuměli a já musela často věty i několikrát opakovat. A upřímně řečeno, ani jsem se jim moc nedivila. Občas ze mě vypadlo něco, čemu jsem stěží rozuměla i já sama. Ale oproti ostatním jsem měla tu výhodu, že jsem znala svoji myšlenku, a tak jsem neměla problém při trošce fantazie si ty slova domyslet.

S naší mamčó jsme vytvořily poněkud disharmonickou dvojici, jelikož slyší trošku hůř na levé ucho. A tak jsem se po týdenním soužití s ní v jedné domácnosti začala pomalu hroutit a pochybovat, zda budu ještě někdy mluvit normálně. Kdysi jedna moje kamarádka ze Švédska prohlásila o někom: „Mluví, jako by měl kaši na jazyku.“ Tehdy jsem se divila, kdo mohl takové přirovnání vymyslet. Ale teď už ho naprosto chápu a mockrát jsem si na něj i vzpomněla. Je to jasné, vymyslel ho určitě někdo, komu trhali krční mandle.

Uplynuly dva týdny, bolest polevila a výslovnost už byla také celkem v pořádku a to byl impuls pro to, začít znovu trénovat. Po pár dnech rozpohybování se jsem vyrazila na první soustředění do St. Moritz. Tohle místo je tak trochu jako můj druhý domov. Vždycky si zde parádně odpočinu a načerpám nové síly. Je to skutečný ráj, který je nádherný za každého počasí. Takže doufám, že mě moje milované místo nezradí, a tak trochu podrží v tréninkových začátcích. I když to je opravdu jeden velký boj, kdy zápasím i s hodně směšnými vzdálenostmi, našla jsem v sobě něco, co mi poslední měsíce jako by chybělo. Obrovskou chuť a motivaci…