Lada Kozlíková

Zrovna mi končilo třítýdenní volno, když souhra okolností a kompletní lékařská vyšetření ukazovaly jediným směrem. Vytrhnout krční mandle. Dá se říci, že jsem tuhle možnost zvažovala již několik měsíců, ale díky bubákům, že stav po vytrhnutí bude ještě horší, jsem dost váhala. Nicméně děsivá hrůza z šesté dávky antibiotik mě doslova přinutila tonsilektomii podstoupit. A cosi jakoby mi napovídalo, že horší, než být nemocná každý měsíc, už to snad ani být nemůže.

Zabaleno jsem měla rychle a během hodiny byla na cestě do Prahy. Protože mě tlačil čas, nabídl se Břetislav, že mě tam zaveze. Začalo to opravdu skvěle. Hned na stosedmém kilometru jsme měli defekt. Díky něčemu, co leželo na dálnici a nešlo se tomu absolutně vyhnout. Samozřejmě to byla levá přední strana. Při mém štěstí jsem ani s jinou variantou nepočítala. Ovšem měnit na D1 kolo na levé straně mě mírně řečeno dost vystrašilo. I když jsem v poslední době podobných situací zažila několik, vždycky mě to rozhodí. Fakt nechápu lidi, co si dobrovolně zastaví na dálnicích v odstavném pruhu jen proto, že se jim chce třeba zrovna čůrat. Naštěstí jsme výměnu zvládli docela rychle a bez problémů.

Do nemocnice jsem se přiřítila jen s menším zpožděním. Byla jsem lehce očouzená, upocená a špinavá od šmíru, ale co. Hlavně, že jsem to zvládla. Po prohlídce jsem dostala příjmový list pro lůžkové oddělení ORL a musela absolvovat Giro de předoperační vyšetření. Což jsem vzhledem k mým zkušenostem, hravě zvládla. U příjmu na lůžkové oddělení jsem se setkala s paní doktorkou, která měla vypracovat můj chorobopis. Zřejmě jsem ale tuhle situaci podcenila, jelikož jsem se domnívala, že jde o zcela ´běžnó´ záležitost. Lékařka na mě však začala bez varování chrlit jednu otázku za druhou. Netrvalo dlouho a já se přestala zcela orientovat jak v otázkách, tak i ve svých odpovědích. Z výrazu obličeje paní doktorky jsem měla pocit, jako by mé odpovědi nebyly úplně v pořádku. Občas ji její rty rozvlnil letmý úsměv a to byly nepatrné okamžiky, kdy jsem doufala, že na tom nejsem tolik špatně. Měla jsem pocit, jako bych se ocitala v televizní show ´Máte padáka´. Po zodpovězení poslední otázky jsem se cítila opravdu zmateně a obávala se, zda jsem byla dostatečně úspěšná a mám ještě nějakou šanci postoupit do dalšího kola( lůžkové oddělení ) a bojovat o finále ( operační sál ). Netušila jsem, že vypracování chorobopisu mi dá tolik zabrat. Nakonec jsem ale byla prohlášena za nemocnou a byla tak definitivně přijata do nemocnice.

 Uteklo to vskutku rychle a najednou tu byl den operace. Moje averze vůči těm dvěma malým kuličkám během posledních dnů několikanásobně vzrostla, a tak jsem se nemohla dočkat, až budou z krku pryč. Trochu nepříjemné bylo čekání od šesté hodiny ráno, kdy vás sestra budí na měření teploty až do dvanácté hodiny, kdy jsem měla jít na sál. Člověk nemůže nikam jít, nesmí jíst a ani pít. A tak jsem se šest hodin parádně nudila a četla knížku Ivana Krause Snídaně v poledne. Po náladovce jsem na několik minut usnula jako špalek. Když jsem se probrala, šlo všechno hladce a rychle. Odvoz na sál, sestřičky, světla, přístroje, tma……..       

 Pamatuji se naprosto přesně, co jsem si jako první v duchu myslela, když jsem se probouzela. Bylo to slovo, které běžně ani moc nepoužívám a nehodí se, abych jako dáma o něm vůbec psala. Nahradím ho třeba slovem ´jejda´. Ale vraťme se zpět na pooperační pokoj, kde mě probudila ostrá bolest v krku. ´ Jejda, takže tohle je to: připravte se, že to bude potom bolet´, pomyslela jsem si. Ležela jsem zamotaná ve spleti hadiček od nejrůznějších přístrojů. Po pár hodinách, když se mi udělalo zdánlivě lépe, jsem si potřebovala odskočit na záchod. Prošla jsem rychlokurzem, jak odpojit všechny ty šlauchy a pak je opětovně připojit zpátky. Bylo jich opravdu dost a tak člověk občas ztrácel přehled ve které fázi odpojování a nebo připojování se právě nachází. Cítila jsem se lehce ospalá a omámená, a tak se mi stávalo, že než jsem vše odpojila, zapomněla jsem kam a proč chci jít. Na jednotce intenzivní péče není naštěstí tolik míst, kam by se jít dalo, a tak jsem si nakonec vždycky vzpomněla. Což asi nebyl problém slečny vedle, která určitě věděla kam chce jít, soudě podle toho, jak rázně se od lůžka rozešla. Bohužel však s omotaným tlakoměrem kolem paže. Škoda, byla už skoro u dveří. Bylo mi jí líto a moc jsem jí fandila, ale nešlo to a musela se vrátit.

Konečně tolik kýžené svítání. Jeden bolestivý den a jedna probdělá noc na pooperačním pokoji mi bohatě stačila. Jsem si jistá, že delší pobyt na tomhle místě, by měl určitě neblahý vliv na můj další duševní růst. A tak jsem přesun na normální pokoj den po operaci, uvítala s radostí. Ta bolest v krku se ale nedala překonat, všechno jsem plivala ven. Nebyla jsem schopna polknout ani vlastní sliny. Normálně mám docela dobrou fantazii, ale teď jsem si nějak nedovedla vůbec představit, že bych v nejbližších dnech byla schopna cokoli pozřít. Začala jsem počítat: ´Bez jídla člověk vydrží asi týden. Já už skoro dva dny nejedla. Takže ještě pět dní. Pět dní a co? Pět dní a umřu?!´ No trochu mě uklidnil pohled na infúzi, která pomalu kapala. A tak jsem velice brzy pochopila, že není čas na hrdinství a zbaběle jsem přikyvovala na všechna analgetika, která mi byla nabídnuta. Snažila jsem se je průběžně doplňovat a udržovat tak jejich stálou hladinu v krvi, což byl jediný způsob, jak bolest trochu zmírnit a protlačit tak krkem během dne pět piškotů, tři lžíce kaše a kolečko veky. ´Heuréka, jsem zachráněna. Nebezpečí je zahnáno a vypadá, že smrt hladem mi už nehrozí.´

Jak prostředí tak i péče byla naprosto exkluzivní, a tak mi těch devět dní v nemocnici uběhlo docela rychle. Nebylo nijak příjemné tohle všechno podstoupit. Kdo to zná, ví o čem mluvím. I pro mě to bylo bolestivé, dva týdny jsem se pořádně nenajedla, shodila pět kilo a zeslábla, ale i přes to všechno je tohle naprostá pohoda ve srovnání s tím, co jsem si díky nemocem prožila na závodech i trénincích během posledního půl roku. A pokud tohle je ta bitva, kterou se mi podaří vyhrát celou válku, tak to stálo za to!

P.S.: osobní recept, jak přežít tu šílenou bolest v krku, je pořádně vychlazená Plzeň, ale pozor na lačný žaludek, takže s mírou!