životopis

9. 5. 2007 v 12.17

Děkuji, že jste navštívili moje internetové stránky a dovolte mi, abych Vás stručně provedla mým životem a přiblížila, kdo vlastně jsem. Zjednodušeně, pro ty, co mě vůbec neznají, jmenuji se Lada a jsem holka, co ráda jezdí na kole.
  Narodila jsem se svým rodičům 8.října 1979 ve Vyškově.   Myslím, že ze mě měli obrovskou radost už tehdy a to ještě netušili, že ze dvou dcer budu samozřejmě ta hodnější. Na svět jsem se opravdu doslova drala, narodila jsem se téměř o měsíc dříve. Už od prvních dnů byl u mě patrný velmi kladný vztah k jídlu. Mluvit jsem se naučila docela brzy, již v osmi měsících. Zatímco u ostatních dětí bývá prvním vyřčeným slovem ´máma´ nebo ´táta´, moje bylo ´ham´,tím jsem už tehdy dala přesvědčivě najevo svoji velkou lásku k jídlu. Ono to bylo koneckonců i docela vidět a v době, kdy jsem slavila svůj první rok života, jsem vážila přibližně jedenáct kilo. Jako dítě jsem chodila do jeslí i do školky a prázdniny trávila u prarodičů. Do Blanska, kde bydleli rodiče od mého taťky, jsem jezdila hrozně ráda, ale víc času jsem trávila u dědy a babičky z Dědic (okrajová část Vyškova). Měla jsem to k nim kousek. Hned za humny stával ´posvátný´ domek Klementa Gottwalda, kde jsem později skládala pionýrský slib! Tehdy mi to přišlo nesmírně impozantní a moc jsem se na to těšila. Nejprve však bylo nutno složit slib Jisker. Do dnešního dne si pamatuji ještě jeho začátek: „Slibuji dnes přede všemi jako jiskra jasná, že budu chránit svoji zemi a naši socialistickou vlast….!´ Dnes už je to víc než úsměvné, a i když v současnosti statut reprezentanta Českého svazu cyklistiky zní velmi podobně, přesto každý den děkuji Pánu Bohu za listopad 1989. Ale ještě mnohem dříve než slib, jsem se naučila jezdit na kole. Bylo mi šest a na ten den nezapomenu. Byla to sobota, podzimní chladné počasí a sluníčko se schovávalo za mraky. Asi se už na ty moje kousky nemohlo dál dívat. Než jsem šla do první třídy, narodila se moje mladší sestra Bára. Zamilovala jsem si mimino hned od prvního okamžiku. Pamatuji si, když ji mamka přinesla z porodnice. Byla hrozně drobná a pořád šíleně řvala, to jí vlastně vydrželo až do dneška. Často jsem se o ni musela starat, hlídat ji a vodit do školky. I když to s ní bylo někdy trošku složitější, jsem ráda, že jí mám a život bez ní bych si nedovedla představit.Během základní školy jsem navštěvovala i lidušku. Několik roků jsem se učila hrát na flétnu, zkoušela jsem akordeon a také kreslení. Hudba a kreslení jsou koníčky, které mě provází i dnes. Se sportem jsem začala v první třídě. Rodičům tehdy neuniklo, že jejich prvorozená dcérenka, je tak trochu nemotorná a snažily se to nějak napravit. Přihlásili mě do gymnastiky. Po roce kotoulů a stojek jsem si řekla dost a rozhodla se zúčastnit náboru do lyžařského oddílu. Povedlo se, vzali mě. Byla jsem celá šťastná. Mamka mě tehdy varovala, ať si to pořádně rozmyslím, že sport je velká dřina a únava, ale já si stála za svým, že chci sportovat a vůbec jsem nechtěla nic takového slyšet. V oddíle jsem byla šest let. Ale protože Vyškov se nachází na jižní Moravě v oblasti úrodné Hané, běžecké lyžování není zrovna sport, který by tu měl dobré podmínky. Ovšem já měla štěstí. V období, kdy jsem zrovna končila základní školu vznikal v mém rodném městě cyklistický klub a o mé další životní etapě bylo téměř rozhodnuto. Nejprve jsem jezdila v terénu na horském kole pod vedením Karla Hanáka, zvaného Hanťa. Byli jsme bezvadná parta náctiletých kluků a holek, které Hanťa rozhodně nešetřil. Asi stokrát jsme slyšeli jeho oblíbenou větu: "Co bolí, to sílí. Zapište si to do deníku!“ Já si to zapsala do hlavy. Moc ráda na toto období vzpomínám, zažili jsme spoustu legrace. Asi po roce jsem přesedlala na silniční kolo a hned vzápětí vyzkoušela i dráhu. To mi bylo asi patnáct let a od té doby jsem zůstala těmto disciplínám věrná.Kolo je pro mě velká láska a od roku 1998 i moje práce. Společně s trenérem Břetislavem Usnulem se nám podařila spousta zajímavých výsledků, na které ráda vzpomínám, a které tehdy byly důležitou motivací do další práce. Jako například první olympiáda v Sydney, první titul mistryně Evropy 2000, který byl z časovky. Na dráhovém mistrovství Evropy v Brně 2001 se mi podařilo vyhrát dva tituly během dvou hodin. Vyhraný etapový závod v Holandsku má také svoji váhu, každý kdo tam někdy závodil mi dá jistě zapravdu. Velice si cením i pátého místa z OH v Aténách a rovněž kvalifikačního boje. Pro Českou republiku jsem vyjela pět míst, což mi teď, s odstupem času, přijde na jednoho závodníka trochu velké sousto, ale tehdy se mi to opravdu podařilo. Ovšem největším okamžikem v mé kariéře je zisk titulu mistryně světa z dráhy v roce 2002. Přivézt si domů duhové tričko byl můj velký sen… a ten sen nekončí, má pokračování, protože se mi zdá, že samotnému duháči je nějak smutno, že by asi potřeboval bratříčka…

V rubrice Nezařazené |